Reklama
 
Blog | Lukáš Zagata

Cena vajec vzrostla. Konečně.

S příchodem nového roku skokově vzrostla cena vajec v České republice. Je zajímavé, jak velký prostor tato událost získala v médiích. Komentátoři se sice jen z části shodnou ve vysvětlení, kdo za to může (mráz, Evropská komise, supermarkety či dokonce samotní zákazníci), ale jsou zajedno v hodnocení, že zdražení je špatné.  Přehlížejí přitom, že se jedná o součást obecnější proměny zemědělství v Evropě, kterou lze hodnotit spíše kladně. 

Slepice patří mezi nejvíce industrializovaná zvířata v zemědělství. Konvenční způsob jejich chovu (a to se týká, jak drůbeže chované pro maso tak samozřejmě nosnic) je natolik racionalizovaný, že drůbežárna má blíže k průmyslovému podniku než k farmě. Slepice žijí v „dokonalém“ prostředí vytvořeném člověkem za účelem maximální efektivity výroby, které nemá nic společného s přirozenými podmínkami: Slunce, žížaly, hlínu a hřady nahradily zářivky, průmyslově namíchané směsi a drátěné klece. Stačí jedna návštěva (anebo autentické video na YouTube), aby si člověk uvědomil, že takováto výroba se neobejde bez značného utrpení zvířat. To, co jej má vyvážit, jsou levné potraviny – deset vajec za 25 korun a kilogram drůbežího masa? Běžně levnější než kilogram paprik nebo rajčat…

Spotřebitelé výše uvedeným otázkám běžně nevěnují pozornost. Modernizace chovu slepic přitom v mnoha ohledech získala bizarní podobu. Ilustrací je např. fakt, že šlechtěním původních plemen slepic lidé „vyrobili“ ptáka, který nejenom snáší více vajec (příp. roste rychleji), ale potřebuje k tomu mnohem méně krmiva, potažmo energie, než jeho druhově příbuzní předci. Propojíme-li tuto produktivitu s příslušnou automatizací (stroje nahradili lidi) a s úspory z rozsahu (drůbežárny jsou velké, aby byl provoz co nejlevnější), pochopíme podstatu efektivity celého systému.

Hlavní problém ale spočívá v tom, že průmyslová výroba vajec je jen zdánlivě levná, neboť v tržní ceně, kterou platí zákazník, nejsou započteny vešekeré náklady produkce. Vedle negativních dopadů na životní prostředí to je především utrpení zvířat, které je externalizováno, není viditelné a v rámci tržních vztahů jej nelze peněžně vyjádřit. Evropské nařízení, které má garantovat o kousek větší a pohodlnější klece (jsou doplněné o hnízdo, hřad, hrabaniště – a proto se jim říká „obohacené“), tyto náklady zviditelňuje a zhmotňuje. Nedovoluje totiž udržovat původní intenzitu výroby na úkor zvířat. Zajímavé však je, že v dosavadní diskusi o zdražení vajec toto hledisko chybí, jako bychom nebyli ochotni se na tomto zlepšení podmínek života slepic podílet.

Reklama

Druhým důvodem, který ostří pera kritiků je fakt, že změna vyplynula z legislativy Evropské komise. Z širšího úhlu pohledu se však jedná o rozhodnutí, které míří správným směrem. Ochrana zvířat, jak upozorňuje Peter Singer, je kulturní záležitostí. Srovnání názorů v jednotlivých zemích Evropy jasně ukazuje, že ochota obyvatel České republiky zvyšovat welfare zvířat chovaných na farmách je jedna z nejnižších. Tento přístup se projevuje také v tom, že nám příliš nevadí kupovat vejce od slepic chovaných v klecích. V rámci Evropy však takovéto preference spotřebitelů již nejsou samozřejmostí. V některých zemích se od klecového chovu upouští, protože si spotřebitelé více všímají problémů průmyslového zemědělství. Příkladem je Holandsko, Švýcarsko, Švédsko či Velká Británie (kde je dokonce odhadováno, že od roku 2012 budou většinu prodeje tvořit vejce od slepic chovaných jinak než v klecích). Změna pravidel, kterou zažíváme, je výsledkem čtyřicetileté diskuse. Snaha zlepšit podmínky chovů je součástí ekologické modernizace a zákaz jednoduchého bateriového chovu nosnic, ke kterému jsme se jako členové EU připojili, řadí Českou republiku do čelní skupiny zemí dbající na welfare zvířat.

Řada nevládních organizací prosazujících ochranu zvířat přesto vidí obohacené klece pouze jako malé vítězství – jejich další metou je úplný zákaz chovu nosnic v klecích. Možná nám tedy příští generace ani neuvěří, že jsme vůbec kdy trápili slepice v klecích.